O kus dál než zbytek země jako by se v covidové šlamastyce ocitli sportovní střelci. Po roce se dočkali prvního velkého závodu brokaři. Jak se jim vedlo na světovém poháru v zemi faraonů, v Káhiře, vypráví Jakub Tomeček, účastník londýnské olympiády 2012 a trojnásobný mistr Evropy z roku 2019.
Jaký máte zážitek?
Hlavně, že to proběhlo, zaplaťpánbůh. Nevím, jestli ta pauza trvala na den přesně, ale rok jsme stáli. A teď to nebylo ideální ani zdaleka, organizačně, opatřeními, vším.
Výsledek tedy asi nebyl úplně nejdůležitější?
Jel jsem pro tři medaile a přivezl jsem jednu, to je základní hodnocení. Nastřílel jsem 119 ze 125. Se 120 bych byl spokojený na to, jaká vládne situace. Takže lehoučce pod očekáváním. V týmové soutěži jsme měli na zlato. Jenže zradilo nás střílení v noci za tmy. Já to zažil jedenkrát někdy před deseti lety na parkúru někde ze srandy. Ale vím, že Rusové, kteří tu vyhráli, mají takhle vybavené střelnice a někteří tak trénují, protože za plného sněhu, který u nich mají déle, to nejde. Čočka se stáhne a terč není vidět. Dělá se to tak, že se na terč nalepí fosforová linka nebo bílá páska. Ale my je s sebou neměli. Beru to jako zkušenost, bílou izolepu si už budu brát. Jsem rád, že byl zase pořádný závod, přišli jsme na mezery, které se za rok nečinnosti objevily. Hlava zkrátka zapomněla ten nastavený režim.
Stříbro jste získali s Milošem Slavíčkem a Tomášem Nýdrlem v premiéře týmové soutěže ve skeetu (v jednotlivcích byl 13. a v mixech s Barborou Šumovou šestí, pozn. aut.).
Konala se poprvé na světovém poháru v tomto konceptu, který by měl být atraktivní pro televizi i pro diváky. Střílely se standardní finálové terče, ale byly jinak bodované. Jsem rád, že to bylo poprvé a my máme medaile. Víc soutěží znamená pro nás víc motivace i prezentace.
Do Egypta se i teď létá za bezrouškovou dovolenou, jaká opatření hlídala soutěžní střelce?
Ano, byli jsme tam ve stejné době, kdy si bobista Dominik Dvořák odpočíval u bazénu bez roušky. Po nás roušky sice obecně chtěli, ale nikdo je kromě střelnice prakticky nevyžadoval. V šatně nebo u jídla už vůbec. I když občas najednou přišli kontrolovat. Hlídali nás, izolovali v hotelovém křídle, nosili nám hotelový room-service. Ale mělo to své díry… Třeba jak se dělaly PCR testy. Použili na ně snad špejli od ražničiči, jak byla tvrdá a ostrá. Neměli ani rukavice, vzorky házeli na jednu hromadu a psali si na ně jen křestní jména. Takže to samozřejmě popletli a v jedenáct v noci jsme museli jít na test znovu. Egypťani se snažili, ale asi to mají v mentalitě a já jsem ochotný jim odpustit všechny komplikace za to, že jsme si mohli zazávodit. Strávili jsme tam osm dní a byli strašně rádi, že jsme odjeli do tepla, normálně fungovali a zašli si i na kafe.
Jak jste prožil covidový rok s řadou omezení. Byl pro vás celkově střelecky chudší?
Počet vystřílených ran jsem zatím nepočítal. Ale standardně bychom teď měli od začátku roku za sebou dvě soustředění a tedy asi 5000 ran. To rozhodně nemám. Musel jsem hodně střílet sám doma v Brně. S trenérem Dolečkem jsme spolu normálně, hlídá mi všechny technické okolnosti. Letos bylo víc sněhu a s tím máme my, střelci, problémy. Oko na něm není schopné delší dobu ostřit. Puška i náboje vydrží, spíš je problém s vrhačkami terčů a jejich mechanickými částmi. Za mínus pěti to ještě jde, ale při mínus deset hrozí, že se rameno utrhne. V chladu se materiál stahuje, mohou se v něm vydřít drážky, zkrátka samé komplikace.
Zase jste třeba našel nové prvky do tréninku, možnosti, jak vyladit tu část, na níž v běžném režimu nezbývá času, pověnoval se regeneraci?
To by možná šlo, ale kdyby nebylo všude zavřeno… Věnuju se tréninku už asi sedmnáct let, těžko přijdu na něco úplně nového. Ameriku jsem neobjevil. Jednotlivé součásti přípravy se různě obměňují, spíš jsem rád, že jsem něco nezapomněl. To, co funguje, si naopak rád připomenu.
Psychologicky vás jistě drželo, že můžete zůstat v klidu jako už rok první kvalifikovaný český olympionik?
Zaplaťpánbůh za to. Do té minulé sezony se mi podařilo přenést formu z roku 2019, to jsem si věřil na placku i na olympiádě. Ale udržet top výkonnost rok je podle mého neřešitelné. Budu muset znovu zamakat, bude to náročné. Jsem aspoň v klidu, že tu nominaci mám. Se závodní praxí jsme na tom všichni stejně. Ale některé státy na tom byly ještě hůř, měly tvrdé lockdowny a střelci nemohli trénovat vůbec.
Jak teď vypadá další program, původní verze se zdála bohatá…
Už se to zase změnilo. Test v Tokiu nebude, střelnici tam otevřou pět dnů před olympiádou. Na světový pohár v Indii nejedeme, to je o zdraví. Čeká nás konec března Grand Prix na Kypru, pak světový pohár v Itálii, tam bych chtěl zůstat ještě týden na jejich další menší závod, což je pro zbytek světa závod velký. Pak začne příprava na Evropu a olympiádu. Zbývá půl roku, moc času není. Chce to dva tři měsíce opravdu soustavné přípravy.
Získal jste loni jako náplast na druhou stranu více mysliveckých trofejí?
To ne, ale mohl jsem se víc věnovat chození do lesa. Ne že bych víc střílel, ale spíš jsem se dostal na vycházky. Pořádně se střílí jen na pár akcích, to stihnu i ve standardní sezoně. Rád jezdím za kamarádem do Buchlovských hor. Baví mě nejvíc prasata, ta jsou chytrá. Mám s nimi spoustu příhod. Často si říkám a chystám se, až přijdou na krmeliště, ale oni umějí člověka obejít a dojdou později.
Změnil se i váš stav, po svatbě jste ženatým mužem. Jak se to projevilo na sportovní formě?
My jsme spolu už pět let, tedy žádná drastická změna neproběhla. Ptal se mě už jeden střelec, jak se to projevilo ve sportu. Já mu odpovídal: Když odjedu na závody, jsem sportovec, a doma jsem manžel. Musím umět přepnout. Taky mi už není dvacet (ale 29, pozn. aut.), objevují se mi první šedivé vlasy… Doma žiju normálně, musím se taky připravovat na postsportovní kariéru. Od 1. ledna jsem policajt, a tím nějaký čas zůstanu. A až přestanu závodit, snad mi něco nabídnou. V rámci selského rozumu by se mi nějaká práce líbila, ale vím, že to je nereálné, protože ti kluci, co se jí věnují, mají dlouhodobou speciální přípravu. Do operativy k organizovanému zločinu to tedy asi nepůjde a vypadá to spíš na kancelář. Možná bych mohl být užitečný jako výcvikář. Ale ještě to neřeším, uvidí se, až k tomu dojdu. Pořád střílím, baví mě to a vrchol u nás přichází až někde kolem pětatřiceti. A pak doufám, ještě vydržím.
foto: archív Jakuba Tomečka